Jedno velké přání - Tři v Prosinci

85. KAPITOLA – TŘI V PROSINCI

Listí na stromech už nemělo nic co pohledávat, proto ji zřejmě zaujal tento strom. Zbylo na něm pár zežloutlých a pravděpodobně i mrazem sežehlých listů. Přemýšlela, co by s nimi udělal déšť, kdyby padal místo sněhu. Po chvíli zatřásla hlavou nad svou troufalostí myslet na déšť. Vždyť byla tak šťastná, když začal padat ten bílý nesmysl.
Pokud přemýšlíte, jestli v Londýně padá v listopadu sníh, tak vás mohu ujistit, že stát se to může. Ne však toho roku, tak jak to že je všude bílo? Inu, prozradím vám to: na řadu přišel dvanáctý měsíc.

Za to, že jí hlavou vířily vzpomínky, mohl především prázdný byt a blížící se svátky vánoční. Možná na tom měl podíl i fakt, že někdo z její práce – ze stejné kanceláře – slouží Pánu zla, nebo nedávno zjištěné informace o Maxmiliánovi Valentinu Pfeiffrovi, jež jí čas od času zaskočily mysl, či snad strach z toho, že by se mohlo něco stát Alici a Remusovi, neboť oba dva plnili úkol pro řád…
Toužila opět po té jednoduchosti bytí, po té, kterou záviděla malé Zoe. Nachytala se, že jí závidí pořád, už ne dětskost, ale ten klid. Nebylo to správné. Vždyť toužila po smrti. Pokaždé se v duchu okřikla a umínila si, že již o tom nebude přemýšlet – řád jí potřebuje! Musí bojovat proti Lordu…! Chce milovat…
Právě toto spojovalo všechny její vzpomínky, láska. Nevinná, v podobě ryzího zlata. Jak se asi mají rodiče? A pak si rozpomněla. Na tu báseň, jež odříkávala každý Prosinec. Od sedmy let. První rok v Bradavicích si ji odříkala v duchu. Poté zapomněla. A dnes osmého dvanáctý ji suverénně napochodovala na mysl.
Tereza nezbylo nic jiného, než ji odříkat:
„Prosinec je měsíc ticha,
klidný teplem lásky dýchá,
i když za okny je zima
a v komíně meluzína
volá, volá, že má hlad,
že nemůže v noci spát...

Možná na mě mámě poví,
že chodívám na cukroví,
a pak večer u stromečku
najdu jenom její vlečku
z jiní, větrem, kouzlem tkano0u
jehlou mrazu vyšívanou.“
Dnes nemusela do práce a noc ještě Londýn nepohltila, takže ani nemohla plnit úkol související s upíří menšinou… Proto zbývalo jediné: nákupy pod vánoční stromeček. Příjemná možnost.
Navlékla se do oblečení, které, jak doufala, ji zahřeje, a vyrazila spolu s peněženkou na nákupy.
Remus, Alice, Frank, James, Sirius, Lily, Peter, Dorcas… zapomněla na někoho? Přemítala, když odcházela z dnes už dvacátého třetího obchodu. Naštěstí si její nohy právě oddechly, neboť jim mozek zaslal informaci, že i na samotou Terezu toho bylo opravdu dost, tudíž by uvítala nějakou kavárnu s horkou, přeslazenou čokoládou. Šťastnou náhodou v dohledu jedna byla, Terezy nohy dychtivě zamířily k jejím dveřím.
Spokojeně usazená u stolu, tašky s dárky odloženy, v ruce hrneček s tmavou tekutinou, ze které se kouřilo, tak přesně v tomto okamžiku ji zahlédl a zamířil za ní. Upřímně byl zvědavý, jak na jeho oblíbený podnik přišla, sám ho znal přece pár týdnů a byl si jist, že ona se o něm nezmiňovala…
„Ahoj, co ty tady?“
„Co myslíš?“
„Každopádně něco popíjíš.“
„Ode dneška už nebudu pochybovat o tvých pozorovacích schopnostech,“ prohlásila.
„Ale no tak, vánoce jsou čas klidu a míru, víš? Můžu si přisednout?“
„Jak je libo, ctěný pane,“ usmála se na něj.
Sirius tedy usedl na židli přímo naproti ní. „Jak ses dozvěděla o tomhle podniku?“ zajímal se.
„Nijak, prostě jsem si chtěla jít někam sednout a tenhle podnik byl to první, co moje oči uhodilo,“ vysvětlila.
„A byla jsi hodně unavená?“
„Proč se ptáš?“ podivila se.
„Prosím, odpověz mi.“
„No, ano… asi ano…“
„To je zvláštní,“ zvolal a zamyslel se.
„Co je zvláštní?“
„Přesně tak jsem ji našel i já před několika týdny. Moc se mi tu zalíbilo, a tak jsem to tu chtěl ukázat Jamesovi, že by sem mohl vzít Lily, ale když jsem šel s ním, už jsem to tu nenašel. Sám pokaždé…“
Tereza pokrčila rameny. „Je začarovaná.“
„A co že to říkáš tak lhostejně?“
„Mám se divit? Uvědom si, kde žijeme – ve světě plném čar a kouzel, tady se už ničemu nedivím. Tobě je to divné?“
„Mně na tom nejvíce nesedí, že ta kavárna je uprostřed Londýna, mezi Mudly.“
„Třeba to byla jenom náhoda, že jsi ji s Jamesem nenašel, prostě máš špatný orientační smysl. Londýn je velký.“
„Zase začínáš?“
„Ne, ty řešíš každou blbost,“ řekla lhostejně a stejně lhostejně i usrkla z hrnečku.
„Když myslíš.“
„Asi seš prostě přetaženej, vždyť poslední dobou se nikdo ani nezastaví. Chce to si chvíli oráchnout.“
„Možná máš pravdu,“ usoudil po chvíli ticha. „Jenomže pomalu si začínám myslet, že už nevím jak na to.“
„Prosim tě, ty?“
„No, já!“
„Nedělej ze sebe mučedníka, tys vždycky věděl jak na to,“ povzbudivě ho cvrnkla do brady.
„Můžu si taky cvrknout?“ otázal se.
„Do brady?“
„A mohl bych si vybrat i jiné místo?“
Tereza se zamyslela. „Pokud mi pomůžeš s taškami domů…“
„Dnes je ze mě kavalír.“
„Což znamená, že si chceš cvrknout,“ zasmála se.

„Tak můžu teda?“ zeptal se Sirius. Stál v předsíni a čekal na Terezu, až uloží dárky, které nakoupila. Neměl v úmyslu se tu zdržet na dlouho; jen si cvrkne a půjde.
Jenomže… „Nechceš jít dál?“ ozvalo se z kuchyně.
„No, tak… teda jo…“
„Boty nech u dveří…“
„Takže se k tobě mám dobelhat v ponožkách?“
„Nebuď citlivka, mám tu čisto…“
„O to ani nejde, ale abys nepadla… já jsem byl celej den na nohách.“
Tereza obrátila oči v sloup. „Tak si osuš boty a pojď dál…“
„Věř, bude to tak lepší.“
„To jsi velice hodný, že takovou pozornost věnuješ mým čichovým buňkám…“
„Víš co? Já radši půjdu, dneska na to nemám náladu…“
„Promiň, omlouvám se… nechoď… nechci tu být sama…“

Polibek, polibek, polibek. Daroval. Darovala. Neodešel. Přec si sundal boty. Líbil se mu její pokoj v nebelvírských barvách. I měkká postel. Opět utíkala. S ním a zároveň bez něj. Umožnil jí to. Zapomenout. Nemyslet. Užívat. Brát plnými doušky. A pak… dosáhnout toho pocitu.
Děkuji…

Popadla všechny tašky s dárky. Pro jistotu jich vzala více, co kdyby přišel nějaký nečekaný host? Rozhlédla se po pokoji, zda-li na něco nezapomněla. Vypadalo to že ne. Přešla do kuchyně, ze stolu sebrala tři láhve červeného vína a naskládala je do košíku. Snad budou stačit. Obložená všemožnými taškami a jedním košíkem s láhvemi vypadala jako vánoční stromeček. Na levé ruce si uspořádala taštičky tak, aby mohla vytáhnout hůlku, s kterou poté, co se jí to povedlo, zabezpečila svůj příbytek. Ne, že by tu bylo mnoho věcí na rozkradení, ale člověk nikdy neví… Uklidila hůlku, vyšla ven a po mudlovku za sebou zamknula dveře. Klíče s námahou šoupla do kapsy u bundy a přešla na schodiště, odkud se přemístila.
Zjistila, že přišla jako poslední, všichni ostatní už tam byli. Dárky odložila pod stromeček, vína do kuchyně.
Nejprve ji byla představena paní Potterová, vždyť jí tento dům, kde se oslava vánoc koná, patří. Poté manželé Soughtovi, kteří jsou sousedi Potterů už celá léta. Paní Potterová tu chtěla také někoho svého věku. Sama mezi mladými? Pěkné, ale nerozumné… S ostatními se jen přivítala, představovat se nebylo třeba – znali se. Lily, James, Remus, Sirius, Peter, Susie (byla zde s Remusem…), Alice a Frank. Šťastné a veselé si přejí. Ale no tak dost! Je čas se napapat, vyndejte toho krocana z trouby!
Večeře byla výtečná, po ní se však společenstvo začalo rozpouštět – Peter šel domů za maminkou, že to po něm vyžaduje, že si ho chce také užít; paní Potterová se přesunula do vedlejšího domu k Soughtovým se slovy, že dnešní večer patří mladým. Alice a Frank rozdali dárky, na oplátku také nějaké dostali a odešli. „Dnes toho bylo opravdu moc! Jsme strašně unavení. Ale večer to byl krásný!“ loučila se Alice. Bylo jí však řečeno, že určitě jdou kvůli tomu, že se chtějí nabažit jeden druhého. Odpovědí na tento argument byl smích a zvuk, který značil, že se budoucí manželé přemístili. V domě Potterových zbyli tři dívky a tři chlapci. Jaká to náhoda…
Víno teklo proudem, nikdo už nebyl střízlivým. Zpívali se koledy. Rozbalovali dárky. Předávali přátelské polibky. Smích proudil celým domem.
A pak se zavřely troje dveře. Jen troje.

84. Kapitola || 86. Kapitola

DoslovSíla k bojiToužebné city k prachovémuO tom jak přiletěl čápSvatební dar a líbánkyŠaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný paneTak jde čas...Nevzdávat? Už se mi nechce...Štěstí?Od kamene po moukuAsimilaceBude z tebe světoběžecNová rodinaPosláníPoprvé naposledySvatební horečkaJmenovitě?Tiché vzpomínáníNení vítězůKrev a pizza pro člena komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluvStopy vedou ke družičceJen pár hodinSpojeni krvíDvojité randeTři v ProsinciPříběh vyznavače SatanaZatím se nic nedozvíš...Zamračená a ochuzenáNevinnost v plamenechZměna a nová zkušenostMilosrdné lži a tiché pravdySvětle modrá budoucnostOvce, opice a FénixNečekanéPoslední zvuky BradavicCena prolité krveVyříkáníNový předmětSíťNač ten spěch?Z bolesti je vždycky špatněProhraješ...Emočně o ničemInformaceUž to není jenom vendetaDnes zdravímPrvní oběťBonusové urážkyJo, začátek trablíSbohem láskoRozhodnutíZákon akce a reakceDlouho očekávaná scénaDrzý senNeuvážený konecChci vše napravitNoc proti pravidlůmObsazeno, smůla!Smůla s štěstí pro RemuseSamotaCož takhle plesík?Pár otázekKaždý detail romantiky pro dopisTěžce zajímavýStřídání učitelůJak se Binns stal chtěným...Začátek rokuPřipijme si!Krátce před PřemisťovánímPoslední slovoPráce za osmMinulá budoucnostTo snad ne?!Když názor, tak profesionálníŘecký RiddickulusAdrianiny zodpovězené otázkySkvělé zprávy nejen z domovaBřeznová pomstaChlípňačka LilyNesnáším loučeníZase snadnéVědětVeselé Vánoce!Dvojice určená pro nikdyChlouba a dopis od rodičůUkřičené bonbóny a tichá věštbaJména už se nebojíme!Úsměv v Bradavicích aneb HvanadalshnúkurŘekni zapomeň!Záchrana ve znamení smrtiJe libo šunčičku?Výzvědná služba musí narazitNejlepší a nejpřísnějšíPo zlých zprávách nejsou radovánkyDopis o zkouškáchPlán splněn, kapitáne Tlapo!Kdo tu žárlí?Chytros slečny GrugerovéVýzvědná služba Evans s.r.o.Abeceda v PrasinkáchPláč nad výhrouSkončilo to prohrou...Těžký boj vášníHlasy s červenou tváříVítězovéNudné představováníPříjezdUž se to blíží!Šestý ročník